ZPĚT NA HLAVNÍ STRÁNKU

Těším se a jsem zvědavá na všechno, co ještě prohlásíš, co ještě čeká schované v Tvojí kultivované sloji s tajnými zásuvkami na vhodný okamžik…
Těším se na to, až zas někdy řekneš, že král je nahý, a že už toho máš dost…

Epištola (o) Tobě v časem průběhovém

"Holky, tohle ale zaznamenejte, to jednou vejde do historie!" - takto pěkně věštecky jsi zahlaholila při výstupu na jihočeský vrch zvaný Křemešník, kde jsme se v létě 1993 sešly spolu se skupinkou žen, dívek, Američanek a dětí různého věku za účelem soustředěného týdenního rokování o otázkách gender studies a podob feminismu v Čechách...

Tvé výroky, pronášené s ohromujícím citem pro "moment" si v paměti léta ukládám do speciálního šuplíku. Jsou se mnou, postupně schraňované, stejně jako jsou se mnou stále i Tvé drobné dárky z cest: akorát do dlaně stočený drak od Velké Čínské zdi, vydlabaný z kořene stromu, mexická alpaková lžička, zabydlená v kapse mé brašny na laptop, maličká cínová soška keltské válečné bohyně na klíčcích k zapalování…

Teď mám díky nápadu Tvého našeho vzácného přítele Jima Ottawaye příležitost po všech těch letech společného pábení šuplík své paměti pootevřít a připomenout si i skrze Tvé nezaměnitelné výkřiky dobu zakládání Gender studies u Tebe v bytě. Jsou to moje připomínky a vím, že mnoho těch, kteří se k nám postupně připojovali, Tvé působení na poli ženské a genderové otázky mohou vnímat jinak. Cítím nejen lásku a vděk ke společným prožitkům, ale i chuť podívat se z odstupu na toto téma, které jsem měla tu čest pomáhat ti otevřít. Je to moje soukromé zamyšlení, Jiřino. Dobře znám Tvé obavy z předčasných hodnocení a škatulkování.

Vnímám a respektuji potřebu průkopníků reflektovat své činy v čase průběhovém, tedy skrze každý nový podnik, do kterého se pouštějí. Vnímám moc i bezmoc slova stejně jako Ty, proto se mi o Tobě tak těžko píše, a proto si pomáhám tím, že z Tebe udělám hlavního adresáta svého příspěvku do souboru příspěvků Tvých přátel.

Znám také velmi málo lidí, kteří se jako ty zcela spontánně "pustí ze řetězu", když se utkáš s tupostí či zakonzervovaností. Sama jsi poznala všechna rizika, která s sebou Tvá spontánní a často netrpělivá přímost nese. Ale já a mnoho dalších přátel, procházejících Tvým bytem, i našich společných kolegyň, si z odstupu v paměti hýčkáme Tvá verbální tornáda, často vzápětí kompenzovaná nezištnou a praktickou pomocí těm, které občas sjedeš jako malé děti. Navíc máš neuvěřitelnou paměť a dar vyprávět tak, že posluchači okamžitě získají nejen velmi plastickou představu o tom, co bylo, ale skvostně se přitom i baví. Stala ses - nejen pro mne - hrdinkou pro své mladistvé ale i moudré vyzařování, plynoucí především z neutuchající energie v boji proti bezvýchodnosti. Jak to děláš? Zvědavostí, s jakou jdeš do všech začátků, humorem v situacích, které jsou spíš k pláči, hravostí ale i silnou vůlí k časovému přesahu a odpovědnému zpracování "dat". Mám připomenout i to, jaks mě nabádala, abych Tě - až začneš blbnout - včas zarazila? Bylo přece jasné, že když jsi schopná takového požadavku, zblbnout se Ti asi nepodaří. Znám málo lidí, kteří by k sobě a svým aktuálním možnostem přistupovali tak svědomitě kriticky, jako jsi to vždy dělala - alespoň v mých očích, Ty.

Začátek v novém bytě

Jsem přímým svědkem jednoho z "bodů nula". Poprvé jsme se kvůli založení Gender Studies sešly v září 1991. Pamatuji se na Tvé první příkazy, které se v pozdějším týmu Gender Studies periodicky opakovaly: "Evidujte to, Jano, tohle všechno musíte evidovat!" Po pravdě řečeno, dosud jsem se nesetkala s tak vtipným paradoxem, protože první místnost, ve které se mi dostalo zasvěcení, byla tak zvaná sloj - pokoj za kuchyní, kde tenkrát byly všude obrovské hromady výstřižků z novin, skript, papírů, časopisů a obálek. Nikdy jsem neviděla ani nezažila někoho, kdo dostával domů tolik pošty a kdo stihl napsat tolik dopisů! Tehdy jsi ještě neměla svůj počítač a tak jsi psala dopisy všude, při každé vhodné příležitosti, nejlépe však při vědeckých konferencích, schůzích nadačních a správních rad, a podobných akcích (skoro bych se nedivila, kdybys psala dopisy i při vlastních přednáškách). Přitom jsi samozřejmě registrovala vše podstatné, co se okolo děje, a zasahovala jsi přesně v momentech, kdy to nikdo nečekal, a kdy prostě bylo třeba jen "vyvětrat".

Ale ta evidence tu skutečně byla: uprostřed sloje bylo na kanapi vyhrazeno téměř posvátné místo velkému černému a archaicky vyhlížejícímu sešitu, do kterého sis puntičkářsky zaznamenávala každý přijatý i odeslaný dopis včetně data a snad i času odeslání! Zub času však i zde pozoruhodně zapracoval: po čtrnácti letech se ze sloje stala kultivovaná pracovna, místo velkého černého sešitu uprostřed hromad je pod oknem prostorný stůl s počítačem a tiskárnou - a v prostoru za ním - prostě volné kanape s malovanou, do klubíčka stočenou dřevěnou kočičkou!

V Klimentské jsem se rychle zabydlela. Nevěděla jsem nic: o Tobě jen to, že jsi jako disidentka seděla ve vězení za pašování knih. Ideální šéfka pro knihovnici, která touží po založení vlastní knihovny! Na základní fond knih, které tvořily v budoucí genderové knihovně tehdy jeden regál, mě upozornila má přítelkyně a učitelka angličtiny z gymnázia, Mirka Holubová. Ty knihy Ti posílaly feministické profesorky a kolegyně-socioložky žijící na Západě, a s Mirkou ses sešla po prvním feministickém středoevropském sletu v Dubrovníku. Sešla ses tam (tenkrát ještě dálkově - prostřednictvím rozhovoru, natočeného v Praze Keithou S. Fine) také s Ann Snitow, velmi milou a charismatickou ženou, která se stala matronkou a první donátorkou Gender Studies v Česku. Dávala jsem tehdy výpověď z Univerzitní knihovny, kde jsem poprvé po sedmileté mateřské pracovala jako knihovnice na vynikajícím leč nepružně vedeném místě - v anglickém oddělení. Termíny gender a curiculum pro mne tenkrát byly záhadnými směšnými slovíčky. Věděla jsem jen to, že chceš zavést genderová curicula do studijního plánu Filosofické fakulty a já jsem měla pro to vybudovat informační a zdrojové zázemí. Já osobně jsem byla po akademické stránce tak zvaně utržená za zelena - studovat jsem pořádně začala teprve v r. 1987 (majíce už tři děti) a to ještě v undergroundu; na studium bohemistiky jsem se dostala až v devadesátém roce. Když jsem se trochu do genderové problematiky ponořila, hned jsem si vybavila, co mě vlastně nejvíc upoutalo v české literární historii - téma ženských spisovatelek a hrdinek konce 19. století: Eliška Krásnohorská, Karolina Světlá, Božena Benešová a samozřejmě Božena Němcová - ženy, v jejichž dílech a životech se mocně zrcadlilo téma silných ženských identit - žen, pojednaných skrze fatální vztahy nejen k mužům, ale i skrze jejich vztahy ke společnosti, jejíž veřejná tvář byla sice utvářena především muži, ale jejíž podobu zcela určitě ovlivňovalo jejich silné a uznávané ženské charisma.

Jakou odezvu naše záměry budou mít jsme dost dobře netušily ani jedna…

Začátek devadesátých let byl pro mne osobně z mnoha důvodů příliš zásadním životním okamžikem, než abych zůstala v zakonzervovaném Klementinu. Zásadní, nahá doba, nabitá šťastným šokem z dotyku svobody, žehnající všem novým podnikům, první test myšlenkové pružnosti nás všech, kterým události konečně otevřely dveře skleníku ven, na čerstvý pulzující vzduch. Jeden z mých nejkrásnějších životních časů, kdy jsem shodou okolností zrovna skládala zkoušku z českého baroka…

Tvůj první regál feministické literatury byl pro mne osudovou výzvou. Pro Tebe bylo založení Gender studies myslím příležitost nejen navázat, ale dál růst a provětrat svou vlastní profesi impulsy zvenčí. Mohla jsi spojit teorii, výzkum a praxi, vše začínalo jakoby od začátku a možnosti experimentovat v nové laboratoři byly výzvou. Tvou odpovědí bylo založení katedry Sociální práce. Rozhodnutí založit Gender studies zdaleka nevycházelo z identifikace s feministickými teoriemi a hnutím, odrážela se v něm spíš Tvá potřeba objevení výrazné a provokující alternativy, která přinese Téma pro společenský dialog. Později jsme se mnohokrát setkaly s otázkou, proč jsme vlastně trvaly na názvu Gender studies, když jsme hnízdo feministek. Nikdo moc nevěděl, co to gender studie jsou, když jsme například zakládaly první účet, v bance si mysleli, že jde o sexuální masáže! Myslím, že tys je při tom nakonec nechala, možná jsi už tenkrát tušila, že feminismus nebude moc sexy. Ani gender studies tento společenský předpoklad asi příliš nesplnily, ale u bankovních úřednic nám to tenkrát prošlo.

Ze začátku jsi byla asi vedena instinktivním přesvědčením, že slovo gender v sobě skrývá daleko širší a pro Česko přiměřenější potenci. Slovo Gender mělo být investicí, o které si ostatně myslím, že dodnes nebyla zúročena. Stejně jako Ty i já jsem vnímala Gender studies a feminismus jako prostředek, médium, jednu z možných optik, skrze které lze pozorovat to, co se mezi námi intimně i společensko-ekonomicko-historicky děje. Ty máš ostatně fantasticky vyvinutou schopnost cítit to, co probíhá pod kůží společnosti (v té době jsi se ostatně proslavila svou brilantní statí o "Šedé zóně") a tušila jsi, v jak dějinně složité pozici je kolektivní identita ženství a mužství v české společnosti. Ten odpor vůči feminismu nebyl překvapující a bohužel blokoval rozvinutí problematiky genderu do té míry, jakou by si společnost zasloužila.

Náš téměř dvoumetrový feminista Mirka Vodrážka později naznačil, že jsi vlastně feminismus tak trochu "zazdila" - od samých začátků trvajíc roztomile na tom, že feministkou nejsi. Samozřejmě, byl v tom rozpor - na jedné straně jsi byla první, kdo se do toho velkoryse a odvážně pustil, na druhé straně jsi to skutečně pojala ve stylu chytré horákyně, a ostatně i on uznal, že jsi ani jinak konat nemohla.

Dostudovat až k gender obrození?

Jedna z prvních věcí, které jsi hned v říjnu 1991 vyžadovala, bylo logo - jakmile jsi ten požadavek vyslovila, soustředila jsem se na něj při třídění papírů, sylabů women studies z různých univerzit, letáků, které byly doslova všude, ve skříních, zásuvkách, na policích, mezi knihami, ve sloji, v kuchyni na stole mezi haldami obálek… Byl to fantastický zážitek - dosud nikdo a nikdy mi s takovou rychlostí neotevřel tak bez výhrad přístup do svého soukromí. Na pocit z tohoto bytostného prolnutí práce se soukromím jsem si mnohokrát později vzpomněla. Později mě vždy při různých feministických disputacích doma i ve světě zaráželo, že se tato moderní ženská úchylka při bádání trochu opomíjí. Ta možná trochu mateřská potřeba propojovat osobní život s profesí, která v extrémních případech přechází do hektického těkání od telefonu nebo šicího stroje k počítači, nejlépe přes stůl s rozepsanými dopisy či rozečtenou knihou… (Ale je to skutečně úchylka? Neměly by být výsledky této extenzivní povrchovosti ceněny stejně jako hloubková analýza v nutně vymezeném prostoru?) Vnitřní rozpor a zároveň koexistence osobního s veřejným byl pro nás ale také velkým kapitálem, který pomohl rozpohybovat společenskou debatu a vtisknout jí energii, nutnou pro otvírání tradičně "dobře uklizených" problémů.

Logo jsem nakonec našla v jednom z prospektů dánské univerzity. Bylo tam jako maličká dekorace mezi odstavci. Je zajímavé, že nám při všech změnách v Gender studies nakonec zůstalo: secesní, soustředěně jemný ženský obličej lemovaný drdolem, s očima sklopenýma ke knihám… Přes všechny pozdější pokusy nahradit jej něčím bojovnějším v Gender studies vydrželo až dodneška! Snad proto, že pořád jen ono zrcadlí nutnost dostudovat, dopátrat se, dosoustředit se na to, co je tou naší dosud skrývanou identitou, ze které vzejde naše vlastní genderové téma… Ano, Jiřino, myslím, že tehdy na chvíli skutečně šlo o hledání vlastního jazyka. Emancipace, patriarchát, rovné příležitosti - tehdy se sice tato témata dala považovat za tabuizovaná, nikoli však za skutečně nová a objevující staro-nové dimenze vztahů soukromých a potažmo společenských. Stály jsme v té době před otázkou: Jak a co učinit viditelným? Co je téma českých žen? Vědí to skutečně české ženy? Z čeho vycházejí? A co je téma českých mužů? Ukazovalo se stále dokola, že tím nejživějším tématem českých mužů jsou ženy a tématem českých žen jsou muži, nebo spíš strach mužů z agrese žen, strach žen ze samoty, do které by byly uvrženy jakýmkoli obecně nepřijatelným ocejchováním. Ostatně přítomnost silné emancipované a samostatně myslící a jednající ženy byla už v té době v české společnosti natolik výrazná, že nevzniklo žádné výraznější tření, nutné pro měnotvornou energii každého hnutí. Pokud se pamatuji, prioritou pro ženy byla naopak silná potřeba individuálního vymezení se, ať už profesního nebo osobního. Společenský konsensus o nepřijetí feminismu se stal sám o sobě domácím (nejen českým, ale v lokálních variacích postkomunistickým) tématem.

Za takové situace vznikalo hnízdo v Klimentské, odkud jsme jako bublinky vypouštěly ven otázky a témata, která jsme pokládaly za podnětná… Náš záměr byl tenkrát ale jasný: obohatit sociální výzkum a akademické studium o genderovou perspektivu a podpořit toto širší společenskou diskusí! A přitom jsme byly ale do velké míry inspirovány právě nesnadností terénu, na který jsme se pustily, příležitostí začít provokovat vitální reakci, ale zároveň se ji snažit moderovat tak, aby neujela do agresivní nejapnosti nebo akademické jalovosti…

Reakce na sebe stejně nenechala dlouho čekat - pamatuješ si například okolnosti, za jakých se tak rychle v češtině zabydlel termín "sexuální harašení"? To začalo vlastně první veřejnou debatou v Respektu, kterou moderoval tehdy Vláďa Mlynář, hlavním tématem byla kontroverznost feminismu, který tu nikdo nepotřebuje, a pokud potřebuje, tak proč se i v Čechách hojně znásilňují a obtěžují ženy, a chtějí-li to tak… Načež vzápětí zasáhl ze zámoří Josef Škvorecký, který nám brilantním překladem termínu "sexual harrasment" věnoval onen slavný jazykový novotvar! Slovo "harašení" fungovalo náramně: lehce zesměšňovalo a varovalo před něčím, co by mohlo být českým mužům a ženám odňato - snad právo na sex a erotické napětí, které bylo v našich poměrech asi daleko důležitější než ochrana osobního prostoru.

Hledání témat, aneb "Rozvažte všechny uzly v domě a rodička snadněji porodí…"

Centrum pro curricula GS (na slovu curricula jsi podivuhodně trvala) si tehdy přitáhlo několik osobností, které se pustily do formulování identity českého feminismu a role žen, vycházející z domácích historických i společenských souvislostí. To prvotní soustředění socioložek, filosofek, literárních historiček, lingvistek k prosazení feministické optiky do osvěžení vědy s příměsí osobního zaujetí na mě tenkrát skutečně dýchlo noblesním rebelantstvím a až obrozeneckým duchem! Skupinka autorek prvních statí (Jiřina Šiklová, Laura Busheikin, Jiřina Šmejkalová, Marie Čermáková, Hana Havelková, Mirka Vodrážka a postupně i další) investovaly své odborné znalosti a energii za účelem již zmíněným - k vytvoření původního domácího základu pro širokospektrou genderovou reflexi. Přispěl k tomu i tlak ze strany žen ze Západu, které k nám přijížděly se svou dávno zvnitřněnou feministickou misí, podobně jako se my dnes někdy snažíme skrze různé humanitární mise vyvážet hodnoty občanské společnosti do zemí s populací poškozenou válečnými konflikty a represivními režimy. Ty ženy po nás chtěly něco, čeho jsme téměř nebyly schopny - přijmout skutečnost, že jsme podřízenou a diskriminovanou minoritou a pokud toto odmítáme přijmout, tak chtěly jasně zformulované postuláty o tom, jak to vlastně s námi Češkami je. Ony se nechovaly nijak agresivně, naopak odvedly v Gender studies obrovský kus práce, a i jejich velkou zásluhou máme dnes jednu z nejkvalitnějších oborových knihoven ve Střední a Východní Evropě. Ale my jsme z nich měly občas kopřivku - jejich vůle, sebevědomí, potřeba vyzobávat elementy naší skutečnosti a zasazovat si je do svých vzorečků v nás často probouzela až nespravedlivě podrážděné reakce. O to víc jsme ale cítily nutnost vytvořit si náš původní argumentační arzenál. Najít výrazně kontrastní téma, přesvědčivé jak pro západní ženy, tak pro českou společnost vůči feminismu rezistentní, nebylo snadné. Zkoušely jsme "Násilí na ženách", ale i když už tenkrát vznikaly různé nevládní organizace věnující se tomuto problému, a dnes je jich čím dál víc, nezdálo se toto téma být tím nezpochybnitelným argumentem. (Jako tomu třeba bylo daleko silněji na Slovensku). Prostě nevznikla výrazná poptávka a tedy ani investice k počátku jakéhokoli výrazně profilovaného hnutí. Jediné výrazněji "zdola" uchopené téma, které mi utkvělo v paměti, (aniž by se mocněji prosadilo) bylo téma Rodina. Pamatuji se, že mě v tomto směru zaujal například Svaz otců, prosazující nárok na přiznání stejně legitimní výchovné role otců jako společnost přisuzuje matkám …

Samo usilovné hledání rezonujícího vyjádření genderových témat se nám ovšem zdálo být obrozující a bylo to znát i na odezvě studentů na přednáškách, se kterými první kmenová skupina přednášejících lektorek Gender studies začala už od r. 1995 objíždět české a moravské univerzity. Celonárodní alergie vůči feminismu jako takovému přešla sice postupně do roviny úsměšků, ale genderová témata zůstala a našla si své zájemce. Feminismus jako takový se rozdělil do dvou extrémů: na jedné straně se stal tématem exkluzivně akademickým, na druhé straně se omezil na bulvární kategorii. I když se hrstka novinářů a dokumentaristek pokoušela jej zatraktivnit nebo dokonce mu vtisknout přiměřenou českou barvu, je mu dodnes obecně vykázáno stabilně trapné místo.

Byly jsme rychlé, pracovité a bavily jsme se...

Splétaly jsme dohromady nové kontakty, rozesílaly žebravé dopisy do všech světových stran, a obě nás to vzrušovalo. Doma se mi podařilo vybojovat dva celičké dny na to, abych v Klimentské pracovala, pondělky a čtvrtky. Přes den byl byt brzo průchozím a shromažďovacím místem, zvečera se teprve začínalo pracovat - to jest třídit, rovnat, a samozřejmě evidovat a psát. Protože bydlím na venkově, občas se stalo, že mi prostě ujel poslední vlak a já jsem zůstala v Klimentské na noc. Když všechny mladé i staré Američanky odešly, seděly jsme každá ve své sloji: já ve veřejném pokoji u dnes již neexistujícího prehistorického počítače, který jsi na noc důsledně zakrývala orientální dečkou, aby se nezaprášil, a ty u stolu v hale, u telefonu, abys mu byla nablízku a aby náhodou nezůstal příliš dlouho neobstarán. Protože v nočních hodinách volali všichni Tví přátelé a bývalí kolegové z disentu s náhle veřejnými posty, a ty jsi s nimi řešila všechny ty přechodové problémy aktivní doby. Tvé telefonáty byly občas navzdory nočnímu tichu něco jako přírodní úkaz - zčistajasna jsi najednou vypěnila do vzrušeného spílání třetí osobě nebo dokonce účastníkovi hovoru, což jsem časem začala vnímat jako kolorit svého pracovního působiště. Pak jsme chvíli seděly, já u počítače, Ty u svých dopisů, přednášek a knih, načež slyším, jak se najednou chechtáš, ptám se, co je? Nic, jen co my to tu vlastně děláme, kdyby nás tak někdo viděl… Já se dál neptala, jen jsem se v duchu k tomu smíchu připojila: člověk něco dělá, věří, že to dělá tak, jak nejlíp umí, daří se mu, a najednou si z nějakého záhadného důvodu připadá jako podvodník! Schopnost okamžité a průběžné sebereflexe s náhledem jiné, často momentálně nevhodné či nepřijatelné perspektivy. U Tebe jsem tenkrát pochopila obsah pojmu "zdravý smysl", se kterým se v české historii setkáváme například u průkopnice ženského vzdělání Elišky Krásnohorské, a bez něhož se neobejde prosazování žádných společenských změn. Zdravý smysl - tedy neustálá součinnost nadhledu, dělnosti, smyslu pro načasování akce, vcítění a tolerance. Rozpoznávání i nadmíru odvážné prorážení bariér v komunikaci o problémech, které potřebují zůstat skryté - pro mne nesmírně inspirující přístup. Pro nás obě bylo v té první fázi zakládání, otevírání a institucionalizování Gender studies možná nejdůležitější právě toto: vytvořit zázemí, které by v sobě integrovalo prevenci proti tuposti a netoleranci. Feminismus a Gender studie byl vedlejší produkt. Jenže komu jsme to mohly říct? Raději jsme o tom nemluvily ani moc mezi sebou, nicméně dovolím si tu připomenout jeden Tvůj nedávný příspěvek do emailové gender-diskuse, který vypovídá o Tvých vkladech mnohé:

"Nebojte se, nebudu vás hubovat, naopak, je třeba se učit toleranci a respektu k názoru toho druhého, jinak z nás ženských za chvíli budou Bushky a Ládinky. Nezlobte se, já jsem zakladatelka Gender Studies, začalo to kdysi v mém bytě, učím na FFUK, jsem socioložka a dosti často kritizuji naše feministky i ty zahraniční, že si myslí, že by předělaly svět, kdyby jim ho chlapi dali k dispozici. A pak reagují ty ženy stejně pitomě jako chlapi, jsou nedůtklivé, netolerantní A tak se dostavám do dvou ohňů. Já ve svém věku již prožila tolik proklamací, podpisových akcí a vždy to bylo... tak to neberu moc vážně. Navíc, přestože dělám v neziskovém sektoru, nejsem v oficiální politice, nebudu a nechci kandidovat, netoužím po tom stát se prezidentkou atd., tak se domnívám, že člověk si musí bránit svoji identitu. Jinak se rozplyne a nebude k potřebě ani sobě, ani těm druhým. A domnívám se, že naše bílá civilizace je občas hodně flagelantská!!! Každý připomíná ubohé... ale jak se vraždí kmeny v Africe, v Asii, o tom se nemluví, protože to dělají z důvodu svých zvyků a své zvláštní civilizace a my "bílí" to respektujeme, protože jsme v hloubi "nadřazeni", ale nedáváme to najevo, asi jako když si dospělý člověk hraje s dítětem a jako "věří" všemu, co to dítě říká. Mně to připadá pokrytecké nebo pubertální…"

Postupem času se vlastně to všechno, co jsme si představovaly, v Gender studies podařilo zrealizovat. Knihovna, přednáškový program pro odbornou i laickou veřejnost, prostor pro diskusní kluby, pro výstavy, prosazení gender studií jako studijního oboru, kterému tato již 14 let fungující nevládní organizace vyšlapala cestu. Kolika ženám už Gender studies dalo práci! Vystřídalo se jich tam hodně a že to občas byly perné testy tolerance, neřkuli ženské solidarity! Kolik nervů a emocí nás stály zasedání nadačních rad, kdy jsme se bezradně léta pokoušely o jakousi standardní strukturu! Neobyčejně poučná praxe. Lenka Simerská, která byla léta jednou ze stálic GS, mi nedávno o Tvé roli v týmu pěkně napsala: "Jiřina přišla pozdě, jak jinak, a hned bylo vidět, jak tou místností projela vlna úsměvů a jakoby ulehčení. Byl to meeting, trošku i komplikovaný nejasnými vztahy mezi některými přítomnými. No a Jiřina vzbudila úsměv na tvářích všech bez rozdílu a to jenom svým (celkem i tichým) příchodem. Takže jsem si uvědomila, jak její přítomnost pořád ještě dává záruku "tady to za něco stojí" a její přístup a la selský rozum, vždycky doplněn o palbu zkušenosti a vzdělání, dovede odlehčit."

Dnes jsou Gender studies profesionální a solidní nevládní organizací s bohatým programem, který tvoří většinou mladé ženy. Ty vycházejí z toho, nač bylo zaděláno za naší aktivní éry, ale zároveň se nebojí hledat po svém. Pořád je to jak kultivovaná pokusná laboratoř, tak odborné zázemí. Princip hledání a neuzavírání možností se neztratil, citlivost na dění ve společnosti s příměsí určité tvrdohlavosti zůstala, a to je dobře. Gender studies je dnes uznávané informační zázemí k dnes už standardně legitimizovaným problémům jako je například domácí násilí, rovné příležitosti apod., což jsou ostatně témata, které vzaly postupně za vlastní i mnohé další české i moravské nevládky, zaměřené do různých směrů (ekologie, lidská práva, humanitární pomoc…).

A připomenu ještě jednu věc, které si na "našich" Gender studies velmi považuji - a to je projekt Paměť žen. Považuji jej za jeden z nejlepších a nejdůležitějších počinů, o které ses lví měrou zasloužila - jeho počátky si pamatuji jako nápad poskytnout ženám, chartistkám "Místo setkání" (jsi v r. 1993 řekla Ty), mě napadla slova "paměť žen" a s tímto názvem pak asi za tři roky začala Pavla Frýdlová projekt, jehož kohortu drží dodnes, za což budiž oslavena. Rozhovory se seniorkami, ale i ženami mladšími, je něco jako spolehlivý, skutečný důkaz o ženském vnímání času a sebe samých v něm, půda, kde je dobře uložena možnost přemostění se z ovzduší času relativně minulého k tématům dneška.

A jak dál?

Že se na poli českých Gender studies dosud neobjevilo žádné ohromující dogma či vize? Myslím, že taková možnost nebyla a není blokována. Tvůj vklad, který ti někteří mohou vyčítat jako osudově "dvojznačný", já naopak pokládám za velmi čestný a moudrý. Cokoli uměle a falešně roubovaného vzbuzuje jen výsměch, což velmi dobře víš. Ostatně feminismus sám dnes v západní civilizaci ztratil svůj původní náboj a k novému jakoby nemohl najít cestu. Klasická feministická témata se dostala dnes do víceméně konformních rovin, důraz na svobodu individuality čím dál tím víc postupně přerůstá v autistickou neschopnost mužů a žen žít ve vztazích, které samy o sobě jsou často postaveny už nikoli na principu subordinace, ale vzájemného vydírání dvou osamocených bytostí. Objevují se nové znepokojující problémy (např. tzv. černé vdovy - teroristky samovražedkyně), kterými se média zabývají, a které jsou příznakem nové, narůstající a bezvýchodné společenské agrese. (Vzpomínáš si na titul jedné mé velmi krátké básně, "Postmoderna - kráva jedna"?) Svět za těch 14 let nesmírně akceleroval, na druhé straně jakoby v něčem zhloupnul. Někdy cítím tíseň z té bezradnosti žen a mužů, dezorientovaných v hypermarketu předpřipravených možností a zahleděných do sebe a představ o sobě, prefabrikovaných a diktovaných masovými médii… Právě proto je nesmírně cenná ta Tvoje živá paměť, Jiřino, Tvoje brilantní schopnost spojovat časy minulé s přítomnými, přemosťovat je hledáním svěžích souvislostí a přitom nepodléhat jakýmkoli klišé a už vůbec ne ideologiím. Prostě "nenechat si nic nakecat."

Je možné, že to nepotrvá dlouho a že v souvislosti s rychlými změnami, novým stěhováním národů a střetem kultur bude najednou na ostrých kontrastech lépe vidět nové spektrum komunikačních kódů mezi muži a ženami. Nezdá se ti také, že reflexe toho, co se dnes děje, nějak nestačí tempu událostí? Není tato reflexe trochu blokována hromadou institucionalizovaných regulí, která už nestačí realitě? Však jsme spolu onehdy klábosily o nedostatku hrdinů a proroků. Dočkáme se v zatím tápajícím evropském prostoru genderenesance? Na každý pád je jisté, že práce a nových začátků je tu stále dost, a já vím, že jsme obě pořád velmi zvědavé…

Jiřino, díky za všechna léta s Tebou prožitá!

Tvoje

Jana Křišťanka Hradilková


ZPĚT NA HLAVNÍ STRÁNKU

[webík lenkasim 16.6.05]