ZPĚT NA HLAVNÍ STRÁNKU

Existuje u nás studentská "New Left"?

Jiřina Šiklová

Listy č. 21, 11. 11. 1968

V listopadu 1968 vyšel v Listech článek na téma studentského revolučního hnutí a New Left od Jiřiny Šiklové. Přinášíme Vám z něho několik výňatků.

………

Metodou, která má vyprovokovat tuto zdánlivou demokracii (pozn. západní kapitalistické země) k odhalení, je modifikace partyzánské války, jakási gerilla, přenesená do moderního velkoměsta. Jestliže před rokem charakterizoval Herbert Marcuse toto hnutí jako občanskou neposlušnost, která se může stát mocí, dnes touto mocí již je. Studenti se stali revolučním elementem společnosti, elementem, který svou třídní neurčitelností a nesvázaností s dělnickou třídou se stává "černou můrou" pro ortodoxní marxisty, neboť značně narušuje tradiční marxistický výklad o třídách, rozporech a nositelích společenského pohybu. Vysvětluje se to všelijak, nejčastěji tím, že studenti, právě proto, že jsou bez pevného společenského zařazení, relativně sociálně slabí a v kolejních ghettech lehce zorganizovatelní, stávají se nejmobilnější společenskou skupinou.

……

Sympatie či nesympatie obyvatelstva těchto zemí, či nenávist z řad pravicových, ale (a to je zvláště pikantní a současně příznačné) levicových politiků nás momentálně nezajímá. Studentské události v západní Evropě nás spíše vyprovokovaly, abychom si ujasnili otázky, proč naši vysokoškolští studenti - tedy obdobné sociální a věková vrstva - jsou vůči této argumentaci svých západních kolegů imunní, proč nesdílejí jejich sympatie a nehrají obdobnou úlohu v naší společnosti. Nemáme zde nakonec spíše "New Right" než novou levici?

…….

Byla jsem přítomna několika diskusím našich studentů se stoupenci "New Left" na půdě domácí i na půdě hostů, při různém složení reprezentujících týmů. Přesto byly výsledky konstantní. Na jaře v Praze Rudi Dutschke (mně osobně sympatický) se svým vizemi o svobodné, nikoho neomezující komunistické společnosti většinou neuspěl. Argumentace francouzských studentů a vyvěšování rudých praporů na universitách nechává naše studenty také klidné. Jsou ochotni pouze uznat rozhořčení západních studentů nad manipulovatelností člověka pomocí tiskových koncernů, neboť to je situace, kterou znají v primitivnějším provedení. Nadšení a také autostylizace západních studentů do pózy revolucionářů, výzdoba místností plakáty Majakovského, vousy a odznáčky proti válce ve Vietnamu vzbuzovaly u našich studentů spíše shovívavý úsměv předčasně dospělých než nadšení. A já, generačně jinam se řadící, jsem měla dojem, jako bych se pomocí Arbesova Newtonova mozku vrátila o osmnáct let zpět a znovu prožívala odpuzující i uchvacující atmosféru z počátků padesátých let u nás. Jen vousy se tehdy nenosily. Ale hraná revolučnosti, nedbale roztrhané svetry, děvčata obdivující budoucí Robespierry, vojensky strohé příkazy i obavy, že kritiky z úst předpokládaného spojence (tj. komunistů z ČSSR) zneužije odpůrce, tam také byly. A někteří z nich měli již i dikci profesionálních řečníků a aroganci sebeposvěcených aparátníků. Záviděla jsem jim, že mají ještě schopnost prožívat nadšení, a současně jsem měla strach, neboť i mezi nimi se rýsovali budoucí teoreticky fundovaní a právě svým vzděláním odzbrojení lidé typu Trockého a "bezskrupulózní" organizátoři. Proti nim stáli rozumní a až příliš "moudří" naši studenti a odporovali jim. Obou mně bylo líto, neboť si vzájemně, konfrontací vlastních zkušeností brali iluze o možnosti nalézt řešení na druhé straně: studenti z SFS našim o možnostech a hranicích demokratického vícepartajního parlamentního systému, a naši jim tím, že odkrývali skutečnou "praxi socialismu" a odmítali násilí a revoluci jako prostředek reformy světa. Západní studenty viditelně rozčiloval relativně laxní postoj našich studentů vůči válce ve Vietnamu. Při odsuzování však zapomínali, že k tomu, aby člověk dokázal procítit utrpení druhého, musí sám žít v relativním klidu a aby přestal být sobcem, musí být pro něho určitý stupeň blahobytu naprostou samozřejmostí. Umění dávat je velké umění! Neshodli se ani na teoretickém poli. Rozdíl byl v tom, že v očích západoevropských studentů se zkompromitoval demokratický režim a studenti, na rozdíl od ostatních společenských vrstev, již nyní vidí rozpory a bezvýchodnost této společnosti. Naši studenti zase mohli sledovat devalvaci nejméně tří modelů socialismu (vezmeme-li k tomu i praxi sousedů), levicový program, hodnoty socialismu … i pojem revoluce byly jim znechuceny přílišným opakováním i nedůstojnou praxí. ... Pro ně na západě zůstal Marx čistým, nezkompromitovaným teoretikem, kterého objevovat je módou (tak jako třeba u nás Heideggera). Může se tedy k nim Marx vrátit. U nás však byl Marx teoreticky doma (marxismus byl státní filosofií), a proto jeho obnovený příchod je obtížnější. A navíc jím byl tak znechucen, že ho většinou ani neznají. Proto naši studenti neměli teoretický program, neměli vyhraněnou filosofii, z jejíž pozic by diskutovali. ... Obě strany byly přesvědčeny, že kdyby se uskutečnil v jejich zemi sytém realizovaný u jejich diskusních partnerů, dovedli by ho uchovat bez deformací.


ZPĚT NA HLAVNÍ STRÁNKU

[webík lenkasim 16.6.05]